Děkuji,
tak ta očekávaná, ta očekávaná přednáška má být skutečně spíše zahájením diskuse, jak jsem řekl předtím. A ještě předtím než začnu, tak chci říct, že to je nastolení a vstup do této problematiky, protože mezi Vámi nejsou jenom politici, ale mezi Vámi vidím mnoho těch se kterými jsem se radil, kteří přímo v terénu se této problematice věnují a kteří budou dále spolu s námi rozpracovávat tak, abychom příště už mohli přijít s jasným konceptem, který bude moci být vtělován do jednotlivých zákonů.
Takže systémová pomoc sociálně vyloučeným občanům. Zaměřil jsem se na tři oblasti, kterých se každé dotknu s jinou, jiným, jinou dynamikou: je to sociální vyloučení jako primární důsledek neřešené chudoby, dosavadní vládní politika a její výsledky a sociální inkluze, tedy náznaky principů řešení. Rád bych řekl, že to co tady je není, nejsou názory Jiřího Čunka, jsou to názory týmu a především v té první části budeme a vycházíme z vědních knih, které napsali sociologové a lidé, kteří se tomuto tématu dlouhodobě věnují.
Takže, v České republice existují více než 300 sociálně vyloučených komunit. V nich samozřejmě žijí převážně Romové. Sociologové říkají, že společným rysem těchto komunit je chudoba, která se nahromaděným neřešením problémů samovolně dlouhá léta reprodukuje. Původcem této chudoby je nezaměstnanost a z ní pramení všechny patologické jevy, které fenomén sociálního vylučování doprovázejí. Vzorce chování jsou dány generacemi ověřenou zkušeností jak přežít v podmínkách bídy. Jejich základem je udržování tradičních společenství, především velkých rodinných a rodových sítí poskytujících svým členům zázemí solidarity. Tady bych rád tedy podtrhl, že to, tuto tezi nemůžeme brát, tato teze není brána z naší současnosti, deseti, dvaceti let. Je to teze, která je brána z vývoje daného staletími. Rodinné sítě sice toto zázemí svým způsobem vytvářejí, ale ve skutečnosti jsou primární pastí chudoby, protože uplatňování principu solidární redistribuce znemožňuje akumulaci kapitálu, tedy znemožňuje osobní zapojení každého jedince. Mnozí členové v nich setrvávají protože jsou chudí, takže se nemohou vazeb na rodinnou síť vzdát a chudí jsou proto, že toto společenství je v interakci s moderní společností, a je tím pádem vysoce neefektivní. A toto je důležitá teze, která vychází ze všech studií: Tento kauzální kruh se nedá bez zásahů z vnějšku nijakým způsobem přetnout, rozdělit. To co vidíme, to zřejmě nemá smysl vést dále diskuse, které se, tedy ten graf, které se velmi často vedou a které jsou právě důvodem proto, proč se tento problém neřeší. Neustále odvádíme pozornost tím, že se zabýváme, jestli je příčinou diskriminace anebo naopak je chování příčinou toho stavu, který tady je. Vazbu na příbuzenskou síť oslabuje vznik dlouhodobého pracovního poměru. Tady na, tady participací na příbuzenském systému redistribuce a reciprocity se dlouhodobě zaměstnaným nevyplácí. To je dlouhodobé zjištění. To znamená není to něco, co se odehrává teď, včera, ale je to z dlouhodobé perspektivy zjištění, které je platné.
Pravidelný příjem jednotlivců vede k emancipaci jejich rodin a tím k rozrušování pastí chudoby. To je těch několik, které se takto vymanily. A ty příklady v nich máme. Pro vymanění z příbuzenské sítě je nepostradatelná existence nabytí dostupného sociálního bydlení mimo komunitu, to je nástin řešení. A teď, to co všichni neustále skloňujeme, že zaměstnanost a to nejenom u Romů, jak říkala Zuzana Roithová závisí na úrovni jejich vzdělání. Ale co u normální komunity je zakořeněno a co tady není, to jsou pracovní návyky a na ochotě a na jejich ochotě Romů pracovat. Ochotu pracovat a vzdělávat se oslabuje nastavení systému státní sociální podpory a podpory v nezaměstnanosti. Vytváření legálních pracovních vztahů se nevyplácí sociálně vyloučeným a ani zaměstnavatelům. Nároky na vzdělání a kvalifikaci pracovníků trvale rostou. Rodiče dětí z prostředí sociálního vyloučení většinou nemají zájem o jejich vzdělávání, za důležitější považují jejich práci pro rodinu. Docházka do speciálních, tedy dříve zvláštních, škol jim vyhovuje. Tady malá odbočka, přes veškerou péči, přes maximální snahu, kterou jsme vyvíjeli ve Vsetíně, tak kdy jsme, kdy já osobně coby starosta tehdy jsem se do těchto záležitostí zapojoval, se nám podařilo zapojit do základní školy jenom 18,8 % žáků. Jinými slovy, speciální škola je pohodlná pro rodiče, kteří nevidí ve vzdělání další smysl nebo smysl pro budoucnost jejich dětí. A tato, tento způsob tohoto polštáře, tedy všechno co nabízíme pro jednodušší život, tak to všechno se stává handicapem pro to, abychom ten daný stav mohli změnit. Tím částečně samozřejmě nechci rozporovat žádný soud, a to ani evropský, možná existuje nějaký ojedinělý případ, ale ve většině případů je systém generuje na tuto poptávku po speciální škole. Vzdělání zatím neplní roli efektivního nástroje podpory mezigeneračních změn, modernizačních tlaků a pracovní motivace dětí ze sociálně vyloučených rodin. Nabídka rekvalifikačních kurzů zajišťovaných úřady práce nerespektuje dostatečně aktuální situaci na trhu práce, kde v současné době dominuje nabídka v sektoru služeb, ani potřeby sociálně vyloučených klientů.
Aplikace práva vůči vyloučeným komunitám v mnoha směrech neodpovídá prostředí právního státu. A proto, a to proto, že životní strategie sociálně vyloučených je orientována na přítomnost. Tedy život, který není zaměřen na nějaký cíl, ale že cílem je přežít tento den a vidět maximálně do příštího dne. Má-li, má-li je právní systém motivovat, musí být soudy rychlé, a tady je příklad to vyklizení bytu, ale to nemůže být samozřejmě, nemíním je, to jen příklad soudu, ale všechno musí být rychlé. Vše se musí přizpůsobit tomu, abychom mohli změnit tuto komunitu. Není přeci problém nedávat výplatu jednou za měsíc, ale můžeme dávat výplatu jednou za týden, můžeme jinak cílovat mnoho věcí, kterým tyto, tito členové této komunity porozumí. Chybí nabídka bezplatné profesionální právní pomoci terénní formou lidem, kteří stávající podpory bezplatné právní pomoci využívat nemohou. Existuje velká, existují značné státní dotace do této oblasti, ale klíčovým slovem tohoto odstavce je ta terénní pomoc.
Sociální vyloučení jako důsledek neřešené chudoby. Sociálně vyloučeným osobám a jejím rodinám nepomohou sociální dávky, ale aktivační programy. Primárním cílem integrace sociálně vyloučených skupin občanů do společnosti je navrácení lidské důstojnosti jejich jednotlivým členům a to v prvé řadě a to takovými kroky, které umožní naplnění článku Základní listiny práv a svobod. Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří nemohou toto právo ve své vůli vykonávat stát v přinejmenším, přiměřeném obsahu hmotně zajišťuje a podmínky stanoví zákon. Já jsem tady dal naschvál tady tyto věty, protože tam jsou skutečně klíčová slova, ve kterých nenaleznete ani diskriminaci, ani neodpovědnost, ani bezbřehou pomoc. A proto jsem přesvědčen o tom, že současný právní systém, současný právní systém tak jak je definován může zajistit průchodnost právo a řešení této problematiky.
Dosavadní vládní politika a její výsledky. To je smutná kapitola! Já bych tady mezi tyto dva odstavce dal dosavadní jedno jediné a klíčové slovo, které se tam nedostalo, a to je aneb. To znamená dosavadní vládní politika a její výsledky aneb růst počtu a velikost vyloučených lokalit se nepodařilo zastavit. Jinými slovy, my jsme, tak jak tento pultík, my jedeme po nakloněné, my jsme na nakloněné rovině s tímto problémem, ten se stále rozjíždí a jediné co děláme, tak tu rovinu vždycky jenom trošku vychýlíme, jinými slovy malinko přibrzdíme ten rychlý pád. Ale ten rychlý pád jsme v žádném případě nezastavili.
Tvorba a realizace státní politiky a prevence sociálního vyloučení. Tady to nebudu číst všechno, je to tady jasně dáno, ale 90 usnesení vlády, které, kde je 400 konkrétních úkolů by snad mělo způsobit, ne přibrždění, ale způsobit obrat. Bohužel se tak nestalo, jak uvidíme dále. Bylo realizováno také několik speciálních programů, to znamená zřízení romských poradců v pověřených obcích, ve statutárních městech, vytvoření funkce asistenta učitele, to jsou ta placená místa. Podpora vytváření míst romských terénních sociálních pracovníků v těch problémových lokalitách, komplexní programy: Vesnička soužití v Ostravě atd., podpora romských a proromských nestátních subjektů, program finanční podpory pro romské žáky středních škol. Toto není uvedeno jako kritika, to je uvedeno jako dobra, která jsme udělali a přes to všechno je podle odhadů z konce roku z 200 tisíc Romů, z toho asi 80 tisíc žije ve vyloučených lokalitách. Jinými slovy, lokalitách, kde ta nakloněná rovina je téměř, je téměř propast, kde nelze žádné velké změny realizovat. V těch velkých. Rozpor mezi komplexním charakterem problému sociálního vylučování a dostatečnou koordinací jeho řešení realizovaného prostřednictvím samostatných resortních programů. Nedostatečná provázanost programů a opatření vládní politiky s problémy romských komunit, jejichž řešení patří do samostatné nebo přenesené působnosti orgánů státní správy. A abych nehodnotil něco sám, tak jsem použil slova ředitele Rady vlády pro záležitosti romské komunity, který byl jedním z těch ředitelů, který nastavoval ty parametry, vytvářely bariéry pro další sociální vylučování jednotlivými programy …[1] a to je Roman Kryštof, který vidí situaci takto:“ V době, kdy se nakládají miliony na školení školitelů a poradenství poradcům vznikají nové bronxy a baráky hrůzy, jako by Romové a lidé kolem nich žili v mimoběžných světech, které nemají průniky. Obce a města nemají nástroj k řešení soužití, na straně státu nemají partnera, který by jim nabídl pomoc. Z dosavadních zkušeností víme co nefunguje, ale nevíme co funguje.“ A to je pro mě z tohoto článku, té negace naprosto klíčová věta. Všichni něco kritizujeme, všichni dáváme ruce pryč od problému, abychom se negativně nevymezili, nezviditelni atd., ale my nevíme co funguje. Zdá se, že úspěšní byli hlavně ti, co se vymanili z kultury velkorodin a nechtěli žít způsobem, kdy všechno patří všem a nic jednotlivci. Já jsem nazval, nebo vrátím se k tomu, já jsem jeho, jeho slovo, když jsem přemýšlel z té své zkušenosti o této větě, já si myslím, že to není nic proti pilíři KDU, to znamená pilířem KDU-ČSL je rodina a my chceme budovat rodinu. A to i romskou rodinu. Ale to slovo velkorodina možná můžeme nahradit slovem rod, protože to je naprosto v tom širokém, míněno v tom širokém spektru té celé velké komunity, která spolu žije. Tedy velkorodina jako taková. Ale abychom nekončili tento, tuto stať jenom negací, jsou tzv. příklady, moderně řečeno příklady dobré praxe, které ukazují, že se mimoběžnost světů dá překonat. A tady vidíte jak: z 95 obyvatel obce Dobré Vody u Toužimi na českém západě, to je to sdružení, tedy Český západ, je 78 Romů žijících již v třetí generaci v jednom panelovém domě a původní projekt pomoci romské komunitě uvedl v život klášter trapistů já jsem tam osobně byl, ten klášter je vzdálený možná dva kilometry, možná méně od tohoto místa. Občanské sdružení na něj navázalo v roce 2001, hlavní aktivitou byly programy zaměřené na získávání pracovní dovednosti, zaměstnávání a na převzetí péče o dům, ve kterém Romové bydlí. A já bych tady dal, a přidám to do té, tohoto bloku, přidám ještě jednu zásadní odrážku, která, které drtivá většina z Vás tady bude rozumět. Jestliže mluvíme nebo Roman Kryštof vyslovil tezi o mimoběžných světech, tzn. kudy se ubírá tato společnost a kudy se ubírají lidé a rodiny v těchto vyloučených lokalitách, tak ta mimoběžnost se dá překonat pouze mimoběžností. V čem je ta mimoběžnost, která překonává něco co nás, co je pro nás těžko uchopitelné jako lidé z jiného světa, proti tomuto, který chceme měnit? Na tom českém západě je křesťanský přístup, který spočívá v úplném, totálním nasazení obětí pro tyto lidi. Bohužel musím říct, že v dnešní společnosti, jako strana, která je ve vládní koalici, samozřejmě nemůže přijít se 100 procentním opřením se o tuto funkci, protože my musíme hledat reálné nástroje. Ale pravdou je, že každý příklad negativní, ale i pozitivní je nakažlivý. A já si myslím, že tuhle nakažlivost, tahle nakažlivost, tato sůl v tom ohromném prostoru České republiky je, je úžasná, protože jsem přesvědčen, že to není jenom tady, ale já jsem tam byl, tam jsou děvčata, mladá, vzdělaná a již se zkušenostmi, které, která v totálním nasazením, celodenním pro tyto lidi ve spojení, samozřejmě nejenom tedy materiálním, nejenom vzdělanostním, ale i duchovním s klášterem v Trapístu tady pracují a dokazují, vykazují neuvěřitelné výsledky ve vztahu těchto lidí. Nejenom tedy osobně s těmito lidmi, ale, ale v proměně těchto lidí.
Sociální inkluze, principy řešení jak dál v boji se sociálním vylučováním. Stát chce bojovat prostřednictvím Agentury pro sociální začleňování a vznik agentury má dvě fáze, tedy tu pilotní řízenou odborem, je tam 10 vybraných vyloučených lokalit, to je to co o tom víme teď a plošnou realizovanou agenturou s vlastní právní subjektivitou. Hlavní úkolem agentury má být implementace komplexních programů sociální inkluze. Ale pozor, já nebo my tady tvrdíme, že změna instituce, nebo instituce nebo subjekt je v zásadě nedůležitou částí řešení. Jestli to bude odbor, jestli to bude ministerstvo nebo jestli to bude vládní agentura není důležité. Důležité je na základě jakých principů řešení, k řešení se přistoupí. To znamená, že romskou otázku nelze řešit jako otázku: národnostní menšiny, ale respektu vůči jejím právům. Nejde.
Já naštěstí poslední. Já jsem varoval Petra Pitharta, že my jsme spočítali tu přednášku na 40 minut, zkrátil jsem ji na 30, vy jste mi řekla, že mi vypršel čas, tak ještě chvilku.
Nejde tedy o problém národnostní, ale o problém sociálního vyloučení, které postihuje převážně příslušníky romské komunity, především proto, že jejich tradiční kultura není s tradiční kulturou moderní společnosti slučitelná. Co tím chceme říci? Tím chceme říci ještě něco jiného. Když nemluvíme jenom o romské komunitě, ale mluvíme o sociálním vylučouvání, tak v tom sociální vylučování již není dávno jenom romská komunita. Do něj bez vazby na tradici stále více lidí, kteří zneužívají a používají sociální systém k pohodlnému životu a dneska k našemu překvapení možná jsou to lidé, kteří jsou někteří i, jsou to rodiny, kde jsou lidé vysokoškolsky vzdělaní, tedy ti rodiče, kterým je dneska třeba třicet-pět,-šest let, protože oni dostudovávali v letech 90. a přijali tento způsob života. Ke kultuře romských komunit totiž nepatří jen jiná řeč, jiná hudba či jiné písně a hodnoty hodné respektu. Tím myslíme i rodinu. Ale také přežívající kastovní rodový systém nadřazených individualit jeho členů, odmítání podnětů zvenčí včetně vzdělání, nerovnoprávné postavení členů rodiny, výchova k celoživotnímu materi, k celoživotní materiální psychické závislosti na rodině. A mimoběžnost světa Romů a světa majority nelze odstranit prosazováním práva minority na vlastní kulturu. Komisařka Evropské komise, která byl před, komisařkou před Vladimírem Špidlou, Anna Diamantopoulou, ta řekla tuto větu: „V situaci, kdy se základní lidská práva a určité lidské tradice či zvyklosti nacházejí v konfliktu je nutné, aby se tradice přizpůsobily, neboť to jsou principy ochrany lidských práv, které musí převládnout.“ Myslím, že tato věta je odpovědí na to, o co se pokoušíme, kdy chceme skloubit a sloučit neslučitelné. A Viktor Sekyt, uznávaný odborník, který v této oblasti, který již nežije, na otázku zda jsou obavy romských rodin, že škola připraví jejich děti o romství oprávněné, odpovídá: „Obávám se, že pokud se romství nezmění, oprávněné jsou. Dilema tedy stojí takto: buď zachránit romskou kultura jako skanzen s tím, že Romové se stanou zaměstnanci tohoto skanzenu placenými sociálními dávkami z daní ostatních obyvatel umožnit Romům cestu k úspěchu v české společnosti za cenu proměny romské kultury, tedy romství. Již vidím zvednuté prsty a slyším slova akulturace, asimilace.“ Velmi správně to Viktor Sekyt řekl, protože to prožíváme každý den. Ale my se nesmíme bát. My musíme být na jedné straně citliví a na druhé straně musíme využít příležitosti, kterou máme. Ta příležitost je v tom, že my už nejsme ve světě, ale v okolních státech, kde to tak je, kde měníme způsob kočovného života na nějaký jiný způsob života. My máme už hodně nakročeno k tomu, aby bez velkých obtíží a velkých bolestí změny mohlo být dosaženo. Ale nestačí jenom nabídka programů sociální inkluze, je třeba, aby po nich byla také poptávka mezi vyloučenými. Ale to víme, vidíme i u komunity, u lidí, kteří normálně žili, pracovali 40 let. Dostanou nabídku, která jim nevyhovuje od úřadu práce a oni odchází zpátky do sítě sociální, aniž by této nabídky využili. To znamená, to není už dneska jenom handicapem romské, romské komunity. Politika sociálního začleňování musí motivovat vyloučené k hledání východiska z jejich situace a stimulovat tak neboli vynutit si jejich poptávku po službách, které programy sociální inkluze nabízejí. Bylo by iluzorní očekávat, že budou vytvořeny funkční programy zachraňující celé komunity. Úspěch může přinést pouze individuální pomoc vyloučeným poskytovaná na základě dohody o právech a povinnostech, s touto pomocí spojených. Autoritu, která je ve svých požadavcích důsledná, důsledná Romové většinou respektují. Dodržování lidských práv musí být nekompromisně vyžadováno zejména pro děti rodin, které žijí ve vyloučených komunitách. Pouze vzdělání a výchova k samostatnosti a k zodpovědnosti za vlastní život je může vysvobodit z tradičních, rodových sítí. Je třeba hledat možnosti, jak pro dosažení tohoto cíle využít kromě škol i jiná vhodná režimová zařízení. A již zmíněná komisařka Anna Diamantopoulou k tomu říká: „Je nepřijatelné, aby se s malými chlapci a dívkami zacházela jako s dospělým, když jsou to ještě děti. Takové zacházení jim brání získat vzdělání potřebné k tomu, abychom mohli vybudovat lepší budoucnost pro sebe i pro všechen romský národ.“ Já k tomu dodávám: zároveň nesmíme zacházet s dospělými jako s dětmi. Ta vazba je nám všem myslím naprosto jasná. Iniciátorem mobilitních procesů sociální inkluze v každé lokalitě musí být zastupitelstvo příslušné obce. Jejich strategie a konkrétní cíle stanoví komplexní projekt vycházející ze situace a podmínek, které v daném místě panují, odborně zpracovaných v rámci integrovaného plánu rozvoje měst, což je nový prvek, který přichází s penězi, s miliardami z Evropské Unie. A věřte, že Česká republika teď, teď už je pozdě, už nám uplynul jeden rok. Ale máme před sebou ještě, ještě 8 let, kdy miliardy můžeme čerpat nejenom na měkké, na měkké, ale i na tvrdé projekty. Tedy jenom na, na vzdělávací programy atd., na práci, ale i na investice. Žádná obec nesmí zůstat na řešení problému vyloučené komunity sama. Věřte mi, že to je opět klíčové, klíčový odstavec nebo klíčové slovo, protože dnes je to tak: obec, která má problémy s těmito komunitami na svém území, tak vydává velkou část toho, co jiní můžou, mohou vydávat na zkrášlení obce, tak velkou část svých finančních prostředků musí vydávat na nezbytné řešení života těchto komunit, na opravy a údržby, které nejsou ale novými investicemi. Příprava a realizace projektů musí mít výraznou podporu, jak z centrální, tedy státní, tak z regionální úrovně.
Tady se omlouvám slovo agentura, tam nemá být, protože agentura není pro nás tím klíčovým řešením.
Jeho financování musí být v rozhodující míře začleněno, zajištěno národními dotačními programy a prostředky ze strukturálních fondů. To je vztah k té obci. Vždy musí být výhodnější pracovat než žít jen ze sociálních dávek. Programy podpory zaměstnanosti musí směřovat především k vytváření podmínek pro vznik dlouhodobého pracovního poměru. Krátkodobá sezónní atd., prospěšná práce je zde napsána. A v programu vzdělání a rekvalifikace musí mnohem lépe než doposud reflektovat struktury poptávky na trhu pracovních sil. Ochota pracovat a přijmout nabízenou práci musí být podmínkou výplaty dávek státní sociální podpory. A to je ta zásadní věc, která, kterou nevyřeší žádná agentura, žádný státní úřad, pokud tohle nezakódujeme do naší legislativy. To znamená: vázanost dávek státní sociální podpory na povinnost odpracovat nějakou práci. Osobám, které práci odmítnou může být přiznána pouze podpora na úrovni existenčního minima, tedy to je ten tlak. Dětem nezodpovědných rodičů musí zajištěna řádná péče. Jinými slovy: zde potom v tom originále budete mít, budete mít odpovědnost neodpovědných. To znamená, kdo je neodpovědný, toho musíme učinit odpovědným za ten stav, který je a on to musí pocítit. To nemůže být jenom v rovině verbální. A výše státní, státní sociální podpory by měla mít nejen represivní, ale taky motivační charakter. Silnou motivací pro vyloučené, kteří pracovat a žít mimo lokalitu vytváří nabídka dostupného bydlení. A tady už jsou jednotlivé věci, které bychom měli měnit. Týká se to výstavby atd. A tady bych, tady bych jenom upozornil na to,že je zřejmé, že procesy sociální inkluze bez velkých vyloučených, ve velkých vyloučených lokalitách se neobejdou bez snížení hustoty jejich osídlení. Jestliže je všeobecně uznávaný a u nás samozřejmě také uznávaný jev, že jediným prostředkem, jak změnit chování jednotlivých rodin je, když tyto rodiny jsou jedna zhruba ku deseti zasazeny mezi normální komunity. Mezi, mezi ostatní společnost. A že to je řešením, pak mi řekněte jaké řešení můžou najít komunity typu Jánov, Chanov, kde tyto komunity tvoří jednu šestinu nebo jednu pětinu celé obce, pak to naprosto nevychází, navíc na to ta obec nemůže mít, nebo to město nemůže mít pardon, nemůže mít žádné prostředky. To znamená, jestliže toto město má 30 tisíc obyvatel a z toho 6 tisíc obyvatel žije v této lokalitě, není možné bez tohoto řešení, bez snížení hustoty, není možné tu nápravu v nějakém časovém sledu přijmout, protože, nebo jí dosáhnout, ale hlavně to město si samo nemůže pomoci. Tady musí být pomoc skutečně centrální, tedy ta transformace evropských peněz do těchto komunit. A to samozřejmě neříkám, že se tam neodehrává ohromná práce občanských sdružení, které se pokouší zabrzdit ty negativní, největší negativní projevy, které tam jsou. Náklady na řešení problému sociálního vyloučení budou tím vyšší, čím později se s ním doopravdy začne. Řešení problematiky sociálně vyloučených komunit stagnuje.
Dokument o agentuře, o způsobu práce, o jejím právním postavení vláda zatím neprojednala. Diskuse o přístupech o nichž se, se budou programy sociální inkluze sociálně vyloučené lokality odvíjet neproběhla a ucelená komplexe, koncepce státní politiky sociální inkluze tím tedy neexistuje. Pomoc obcím v nichž vznik vyloučených lokalit hrozí nelze odkládat kvůli pilotním projektům ve vybraných lokalitách. Prevence nebo včasný zásah je vždy jednodušší a levnější. Jinými slovy: musíme rychle nastolit koncepci pro všechny obce a všechna města, aby na ně oni na ně mohli dosáhnout, aby oni, ony sami byli iniciátory řešení, které potom bude samozřejmě jako projekt komplexně posouzeno a dostanou tak peníze z evropských a centrálních fondů. A pak, když se k tomu připojí změna legislativy, která je nepochybně základem, to znamená ten obrat od toho, aby ta podmíněnost sociálních dávek ve vazbě na odvedení nějaké práce a plnění si povinností vůči dětem byla zakotvena, pak si myslím, že jednoznačně vykročíme ke změně této situace.
Děkuji za trpělivost
[1] Krátké slovo, které jsem nedokázal rozpoznat.