Komentáře: Ta naše povaha česká aneb naprostý paskvil (ČT2, 30.1.2008 20:00)

Od: Chvála mrzáků, negrů a vtipů o ženských – Štefan Švec

Chvála mrzáků, negrů a vtipů o ženských – Štefan Švec — Mon, 13 Nov 2017 17:51:38 +0000

[…] otiskla Lenka Vochocová (přiznejme, že bývalá spolužačka) článek Bude se Bůh ženit? (http://vochocova.blog.respekt.cz/c/248/Bude-se-Buh-zenit.html#t2). Pobouřilo ji v něm gruzínské přísloví „Kdyby žena byla něco dobrého, byl by i Bůh […]

Od: jams

jams — Fri, 01 Feb 2008 02:37:02 +0000

Zase jsem se jednou rozjel. 🙂
Kamile, díky za poděkování.
Teď jsem se konečně podíval na ten tv dokument. Zasmál jsem se tomu, jak ho nyní snad už neškodný Šabata opěvuje, mj. za vzdělanost. L.S. neměl žádné vojenské vzdělání, vystudoval hospodářskou školu a chtěl sedlačit, byl odveden do války a vrátil se jako legionářský důstojník povýšený v poli především za statečnost. Nikdy nebyl poslán doplnit si vzdělání na Vysoké válečné škole, nebyl perspektivní. (Kupodivu stejný osud měl skutečně schopný velitel, Svobodův kamarád z legií a Podkarpatské Rusi, Klapálek, který také podpořil komunisty v Únoru.)
Pokud vás Ludvík Svoboda zajímá hlouběji, půjčte si v knihovně jeho paměti Cestami života. Psal je kolem ´68, první díl, od návratu z legií po setkání s Rudou armádou v říjnu 1939 vyšel ještě v roce 1970. Díl druhý už Husák zakázal a ten vyšel až po 1990. Samozřejmě jsou to paměti autorovi, i když spíš bych měl napsat vedoucímu autorského kolektivu, příznivé. Ale je tam řada zajímavých podrobností.

Od: Kamil

Kamil — Fri, 01 Feb 2008 00:33:28 +0000

—————————
Já si zase vzpomínám na tuším polovinu září 1979, kdy L.S. zemřel. Když jsme se to dozvěděli někde na Slapech z TV v hospodě, tak i normální lidé měli slzy v očích a děli, že odešel poslední „spravedlivý“ z těch tam nahoře, který se zastával národa v jeho těžkých chvílích. I já tím byl tehdy coby student dost ovlivněn, ale pouze do doby, kdy jsem se dozvěděl o jeho učinkování v SSSR, roli ve vítězném únoru i při pacifikaci dění kolem mimořádného vysočanského sjezdu a nastolení normalizace. Na druhou stranu jsem se nikde nesetkal se žádnou zmínkou o tom, že by ve vztahu jeden na jednoho byl nějak zákeřný.

Díky za příjemnou a zajímavou diskusi jamsi.

Od: jams

jams — Thu, 31 Jan 2008 22:41:25 +0000

Kamile, souhlasím.
Vždyť v roce 1968 jel do Moskvy a přesvědčoval tam internované partajní a státní hodnostáře, aby podepsali. A můj hodný, naivní venkovský dědeček mi o cca 15 let později ukazoval uchovávanou pohlednici z Osmašedeátého, na níž byli vedle sebe TGM a generál Svoboda.

Od: Kamil

Kamil — Thu, 31 Jan 2008 22:03:14 +0000

role L.S. ve prospěch komunistů
Pro mne je velmi zajímavá oblast postojů, motivace i dopadů jednání L.S. jak z pohledu občanského, politického i vojenského.

Nevím, zda vyjádřím svůj názor čitelně, ale z mého pohledu byly postoje L.S. pro národ mnohem více nebezpečné, než např. činy Vasiľa Biľaka. Ten byl totiž poměrně prvoplánově čitelný, zařaditelný a tím také vytlačený do extrémní pozice v chápání většiny národa, včetně věrchušky KSČ.

Naproti tomu L.S vytvářel dojem či kolem něj byla vytvářena aureola, že je nad věcí, rozvážný, nestranný, uvážlivý, kompromisní, hledající pro národ nejméně bolestné cesty.

V tomto vykonal pro komunisty mnohem více jak v roce 1948, tak i v období normalizace, než někteří další jestřábi KSČ.

Od: jams

jams — Thu, 31 Jan 2008 20:50:11 +0000

Ještě něco k důstojníkům v Buzuluku
Ono jich tam bylo málo. Už z Polska jich byla většina poslána do Francie, kde se tvořila hlavní část zahraniční armády. Když začali Rusové pouštět Čechoslováky ze zajetí v lágrech, snažil se je plukovník Píka dostat ven ze SSSR, přes Turecko na Blízký východ (dnes se často pod vlivem angl. Middle East používá Střední Východ). Svoboda napřed pomáhal, pak ho v Moskvě přesvědčili, že postaví jednotku v rámci Rudé armády. Buzulučtí už byli probraní. V Buzuluku nebyl žádný absolvent Vysoká válečné školy (důstojníci „gšt.“), kteří byli určeni na velitelská a vyšší štábní místa.
Např. náčelník štábu 1. praporu Bohumír Lomský vyšel z vojenské akademie (stal se poručíkem) teprve roku 1936, na frontu šel jako kapitán. Veliteli čet byli nezřídka rotmistři místo poručíků. Antonín Sochor byl před válkou četař, důstojníkem se stal až v Buzuluku. Richard Tesařík byl také jen poddůstojník, dokonce snad až v Polsku povýšený na desátníka. Atd.

Od: jams

jams — Thu, 31 Jan 2008 20:03:05 +0000

Svobodovo uklizení
S tím archívem se pletete. Po Únoru 1948 byl ještě dva roky ministrem obrany, pak ho vystřídal Čepička. Svoboda pak ztrácel pozici, krátce byl náměstkem předsedy vlády pro tělovýchovu, pak nějakou dobu dokonce bez zaměstnání. Byl obviněn z protistátní činnosti, zatčen, na zásah z Moskvy propuštěn a dělal účetního v JZD v rodné vesnici (kde mimochodem chvilku hospodařil v době mezi návratem z ruských legií a kariérou profesionálního důstojníka). Ale už v polovině 50. let se vrací do politiky, stává se poslancem Národního shromáždění a dokonce členem jeho předsednictva a velitelem vojenské akademie. Tím archívem jste asi myslel jeho funkci ředitele Vojenského historického ústavu v 60. letech. Takže ta perzekuce byla opravdu krátká.

Od: jams

jams — Thu, 31 Jan 2008 19:48:24 +0000

Místa je málo,
tak jsem se nemohl rozepisovat, ani nechtěl.

V Buzuluku Reicin ještě neměl takový vliv. Tam působil jako osvětový důstojník komunista JUDr. Jaroslav Procházka, tehdy myslím jako kapitán. Ten měl na Svobodu opravdu velký vliv. Procházka pak udělal úspěšnou kariéru za komunismu, stihl být náměstkem ministra obrany (stále tedy výš než Reicin) a později i rektorem Univerzity Karlovy.

Od: Kamil

Kamil — Thu, 31 Jan 2008 19:08:57 +0000

Z Buzuluku do náručí Stalina
Nejen, že některým býv. příslušníkům čsl. armády nebylo umožněno se dostat do budované jednotky v SSSR, ale řada z nich, kteří se do ní (z velké části z gulagů) dostali byli za aktivní Svobodovy „pomoci“ tvrdě selektováni dle politické orientace, k čemuž mj. zdatně s plnou Svobodovou podporou sloužil i svobodník (následně rychle povýšený) Bedřich Reicin.

I když oficielně byla jakákoliv politická činnost ve všech československých vojenských jednotkách zakázána, Svoboda naprosto nezakrytě toleroval aktivní politickou činnost komunistů ve své jednotce a ty, kteří poukazovali na tento problém, tvrdě trestal (či dopustil jejich trestání).

Je pravda, že ho soudruzi z pozice ministra obrany, kde jim v únoru 1948 prokázal neocenitelné služby, „uklidili“ v padesátých letech do archivu, ale ve srovnání s dalšími předválečnými důstojníky a generály to bylo v podstatě „za odměnu“. Například gen. Heliodor Píka by mohl tvrdost této formy „disentu“ zhodnotit.

Od: jams

jams — Thu, 31 Jan 2008 18:04:23 +0000

Svobodovy životopisy
Život Ludvíka Svobody byl klikatý a stručné životopisy ho nevystihují, někdy ho vylepšují. Tak třeba na tvé Vojenské akademii neučil žádné bojové nebo velitelské dovednosti, byl učitelem maďarštiny, kterou si iniciativně osvojil za své služby na Podkarpatské Rusi ve 20. letech.
A v Polsku byl druhým mužem tvořící se čsl. jednotky, prvním byl armádní generál Lev Prchala [http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/24251/titl], jeden z nejvýznamnějších velitelů čsl. armády koncem 30. let, který se v době Mnichova naprosto rozešel s Benešem, v exilu patřil k Benešově opozici [http://cupress.cuni.cz/ink_ext/index.jsp?include] (politik byl špatný) a byl Benešov politicky zlikvidován. A vymazán z dějin, maximálně ponechána stručná zmínka o „fašistovi“ Prchalovi.
Velení 1. sboru byla politická záležitost. Čsl. armáda měla lepší velitele než Ludvíka Svobodu a důstojníky z původních vojáků jeho praporu, případně brigády. Jenže těm často nebylo dovoleno do SSSR přijet.