Reklama
 
Blog | Vojta Navrátil

Romové mají na člověka tykadla

Přepis rozhovoru s romskou koordinátorkou na Vsetíně Mgr. Danielou Cincibusovou uveřejněný loni 3. dubna v Týdeníku Kroměřížska. Výpověď této paní, jako zúčastněné osoby, přináší mj. "alternativní" verzi příběhu"slavného" vsetínského stěhování Romů než jak o tom zprostředkovaně v drtivé míře informovala a informují veškerá celostátní média.

Romové mají na člověka tykadla

Dohromady dvacet dva dětí vychovala Daniela Cincibusová (1956) žijící nyní v Bystřici pod Hostýnem. Její dědeček pocházel ze staré romské rodiny, která se vůbec jako jedna z prvních usadila na Slovensku. Sama pochází ze sedmi sourozenců a s dětmi vždy toužila pracovat a stát se učitelkou. Studium pedagogické školy nepřipadlo v úvahu, protože byla vychována ve věřící rodině, což narušilo její kádrový posudek. Vystudovala tedy stavební průmyslovku – obor geodezie. Po roční praxi odešla za prací vychovatelky do domova mládeže v Kroměříži. V roce 1978 nastoupila do SOS dětské vesničky ve Chvalčově, kde strávila deset let. Provdala se zde za lékaře-psychiatra a vychovávali devět dětí. V roce 1991 její manžel tragicky zemřel. Provdala se znovu za vdovce z Čáslavi se třinácti dětmi. Šest dětí měl vlastních a sedm romského původu v pěstounské péči. Tehdy začala učit ve Zvláštní škole v Kutné Hoře. V roce 2002 prošla kurzem žurnalistiky a začala pracovat jako nezávislá novinářka. Od září 2006 působí jako romská koordinátorka na vsetínské Poschle, kam byli bývalým starostou města Čunkem přestěhováni Romové do železných kontejnerů. Sama k tomu říká: „Není, kdo by dělal tuto práci. Někdo těm lidem musí pomoci. Spousta romských aktivistů křičí, že je Čunek rasista a diví se, že tam mohu pracovat. Jednodušší je ale křičet a brát za to peníze, a něco jiného je mít odvahu s Romy pracovat v terénu. A já tu odvahu měla!“ 

Jak jste se k práci na Poschle dostala?

Reklama

Na Vsetín jsem přijela dělat reportáž o tom, jak starosta Čunek chce přestěhovat Romy někam úplně na kraj Vsetína. To bylo v polovině srpna. Objednala jsem se k panu starostovi a v rozhovoru s ním jsem zjistila, že jsem nenašla jediný protiargument proti argumentům, které uváděl on. Ukázal mi územní plán a já mu dala za pravdu, že se Vsetín nemá kam rozšiřovat. O tom, že ten pavlačák byl opravdu v dezolátním stavu, jsem se přesvědčila sama, protože když chodím dělat reportáže, tak si sbírám i názory z okolí. Co jsem se dozvěděla od lidí, kteří chodili na polikliniku, od lékařů a zdravotních sestřiček, se mnou docela otřáslo a pochopila jsem, že to soužití tam asi bude velice složité. Setkala jsem se s ředitelem tamní Diakonie Žárským, kterého jsem znala už z dřívějška. Slovo dalo slovo a nabídl mi místo komunitního koordinátora. Tak jsem 11. září 2006 nastoupila a začala se seznamovat s těmi lidmi, kteří se měli stěhovat. Protože náplň mé práce je vlastně být takovým styčným důstojníkem mezi městem a Romy. 

Pracoval v takové pozici ve Vsetíně někdo před vámi?

Ne, to je úplně něco nového. Město zřídilo funkce tří terénních  sociálních pracovníků, kteří jsou pod sociálním odborem a mají na starosti kontakt s Romy. Pomáhají jim vyplňovat žádosti a věci  z běžného života. Kdežto můj úkol teď je, aby na Poschle nevzniklo ghetto. Všichni teď vykřikují, že jsou vyloučení. Což je pravda, oni jsou stranou od města. V tom pavlačáku bylo zcela zjevné, že to je ghetto a bylo to přitom uprostřed města. Ten nepořádek tam byl značný a lidi už jako by ztratili veškerou naději a bylo jim všechno jedno. Házeli odpadky z pavlače nebo z oken dolů a vůbec nic je nezajímalo.  

Co tedy vzniklo na Poschle?

Je to taková atypická stavba ze železných kontejnerů, ale jsou to byty první kategorie s teplou vodou. Problém je v tom, že se topí elektřinou, a stěny, které jsou ze železa, nedýchají. Plyn tam zaveden není. Obyvatelé platili za elektřinu drahý tarif, ale od února je zde už zaveden noční proud. Taky bylo sníženo nájemné na metr čtvereční a bydlení už tu není tak drahé, jak tomu bylo bezprostředně po nastěhování. Žije tam 36 rodin, dvě stě osm lidí. Z toho 12 bytů je pouze jednopokojových. Jinak jsou to dvoupokojové byty s kuchyňským koutem. Pro rodinu, která má například šest dětí, je to malé. 

Jak je to s placením nájmů?

Tady se platit nájmy musí. Kdo nezaplatí, nedostane prodlouženou nájemní smlouvu, která se stanovuje na jeden měsíc, a skončí na ulici. Což se zatím nestalo. 

Funguje zde nějaká samospráva?

Vytvořili jsme domovní samosprávu a domovní důvěrníky mám na každém patře. Ti když se osvědčí, lépe řečeno již se osvědčili, mají nájemní smlouvu na tři měsíce a jsou oproti ostatním zvýhodněni. Mají na starost pořádek na jejich patře a okolo domu. Doposud se systém domovní samosprávy docela osvědčil, takže si nemůžu stěžovat. Vyžaduje to ovšem z mé strany velikou důslednost. Každou maličkost hned řeším. Nastoupil zde technický pracovník, takže mi ubylo práce a mohu se věnovat asistenci
při vyřizování žádostí, komunikaci s úřady, nastavení splátkových kalendářů…
 

Jaká je na Poschle míra nezaměstnanosti?

Je tam velká nezaměstnanost. Teď město připravilo projekt  Pracovní šance. Pomocí rekvalifikačních kurzů si chtějí technické služby vzdělat nové pracovníky, kteří by se starali o zeleň ve městě a dlaždičské práce. Nový zákon o sociálním zabezpečení v hmotné nouzi zohledňuje ty, kteří si iniciativně hledají práci. Proto jsem začala spolupracovat s úřadem práce a pomáhám našim lidem zprostředkovat práci. Dohromady tam pracuje celkem asi jen sedm mužů a jedna žena. Je to problém. Dávám za pravdu bývalému starostovi, že systém sociálních dávek není motivující k práci. Uvedu příklad. Muž pracuje u technických služeb, ale tím, že nastoupil do práce, jeho žena přišla o sociální dávky. A rodina je na tom de facto hůř, než když on nepracoval. Je to tak nelogické. Konkrétně tento muž chce opravdu pracovat, nechce zůstat doma.  

Jak je to se vzděláním?

Co mě velice zlobí je, že hodně dětí, ačkoliv by nemusely, chodí do zvláštní školy. Teď se již nejmenuje zvláštní škola, ale Základní škola se speciálním výukovým programem. De facto ale běží stále podle osnov bývalé zvláštní školy. Rodiče je tam dávají sami, protože sami chodili do zvláštní školy a přípravná třída je také při zvláštní škole, takže tam pak automaticky děti zůstávají. Další věc, která mě trápí, je nízký zájem o vzdělání. Lidi jako by ztratili motivaci do budoucna a nevěří, že to má vůbec nějaký smysl, aby děti studovaly. Vidím to na tom, že tam je jen jeden adolescenčního věku na učilišti. Ostatní jsou na úřadu práce. V tomto směru se též budu snažit do budoucna je nějakým způsobem motivovat. Je to těžká mravenčí práce, dospělým se nedá nic nadiktovat, nedá se to dát příkazem, musí se s nimi pracovat. Argumentují tím, že to je zbytečné být vyučený, že stejně práci nedostanou. Je pravda, že na trhu práce není o Romy velký zájem, nejen tady na Vsetínsku, ale i na celé střední Moravě. Takže se to odráží i tady v tom jejich postoji. Nedávno ale oslovil město JUDr. Emil Ščuka s nabídkou realizace střední školy sociálně-právní pro romské děti. Zjišťovala jsem zájem mladých a všichni najednou chtějí studovat, když se dozvěděli, že budou spolu. Není však jisté, jestli bude záměr realizován. Když uvidí, že seženou práci, litují, že nejsou vyučeni. 

To je celkem náročné, jste na to sama?

Kromě nového technického pracovníka jsem v podstatě takový pracovník „sám voják v poli“. Diakonie má kanceláře a klubovny, zaměřuje se na komunitní práci včetně doučování, ale to jde tak jaksi mimo mě. Já pracuji hlavně s dospělými. Samozřejmě, že nenechám ladem, když vidím  bezprizorně lítat děti. Mám s nimi takovou hru, že když posbírají papírky a uklidí kolem, tak si je pozvu do kanceláře a tam jim přečtu pohádku. Děti jsou za pohádky schopné udělat cokoliv, jsou skvělé. Zde taky přespávám, i když proti vůli svého šéfa. Nevyplatí se mi dojíždět každý den do Bystřice. Večery trávím v rodinách. Postupně je navštěvuji, formou neformálního rozhovoru se tak dozvídám, co je trápí, pomáhám řešit splátkové kalendáře, protože mají spousty dluhů  od různých splátkových společností. V  tomto se tedy snažím také pomáhat, aby neklesli až na dno. Ta práce spočívá i v tom, že když přijedou nějací dealeři, tak je odtamtud natvrdo vyháním. Před nedávnem tam byli z jedné telefonní společnosti a nabízeli velmi výhodné telefonní tarify, tak jsem je odtamtud vyhnala, za což mi Romové sami poděkovali. Vím, jak to bude dál, Romové nebudou splácet paušály a pak hrozí exekuce. Exekutoři už tam byli a odnášeli kde co. 

Jak vás lidé na Poschle přijali?

Přijali mě velice dobře, protože se de facto cítím volbou jako oni. Taky mě již znají z minulosti, jezdila jsem za nimi do Vsetína již dřív. S řadou rodin jsem se přátelila. Znali mě jako novinářku a zároveň i jako jednu z nich. Přijali mě. Myslím si, že se máme navzájem rádi. Hodně mi v jejich očích pomohlo, že jsem vychovala hodně romských dětí. Mám je opravdu ráda a můžu říct, že ta práce mě naplňuje a jsem tam šťastná. Jsem jedna z mála, která se může seznamovat s jejich způsobem myšlení. Nikdy jsem se předtím tak blízko do rodin nedostala, až teď. Sleduji, jak vychovávají děti a jaká kritéria pro výchovu dětí mají. Je to zcela odlišné od českých rodin. Začínám chápat, proč tyto děti mají například později kázeňské problémy ve škole. V romské rodině je to takové jiné. Vše se tam řeší před dětmi. Žijí jako taková pospolitost, širší rodina. Nemají žádná tajemství a vše se řeší společně. 

Exstarosta Čunek je často nazýván rasistou. Jak to vidíte vy?

Nepovažuji ho za  rasistu. Všichni jej odsuzují, ale nevědí, o čem mluví. Po rozhovorech s Romy jsem zjistila, že je starosta navštěvuje již roky a řekla bych, že je má rád. Ale už ho štvou některé věci, jako že se třeba tito lidé nesnaží pracovat. Čunek se s řadou Romů zná, pracoval ve Zbrojovce jako technik, oni tam pracovali též. Myslím si, že k nim má opravdu blízko. Štvou ho věci, které štvou v postatě už každého v téhle republice. Romové neposílají děti do škol, děti se neučí. Je to takový začarovaný kruh. Starosta se tedy rozhodl tímto dosti tvrdým způsobem to vyřešit. Z toho, co mi vyprávěl, jsem pochopila, že jinou volbu než postavit bydlení za městem neměl. Teď je z toho pan Čunek v šoku, když vidí, že je tam pořádek. Nikdo to nemůže pochopit. Lidé se na Poschlu jezdí dívat, že to jsou ti samí lidé, kteří předtím žili na pavlači a že tam je až úzkostlivá čistota. Pro bývalého starostu je to důkaz toho, že ty tvrdé, ultimativní podmínky, které nastavil na Romy platí. Oni opravdu vědí, co by to znamenalo, kdyby přišli o byt. Taky mne štve, že v době, kdy Jiří Čunek kandidoval do Senátu a v čase poté, se o něj zajímalo spousta novinářů, ale o život Romů žádný. Jen sbírali informace na Čunka. Jsem ráda, že tento zájem opadl. 

Vystěhování rodin na ně tak zapůsobilo?

Určitě. Viděli, že pan starosta nemluví do větru, že ty své sliby splnil. Měla jsem na starosti stěhování samotné. Těm rodinám a tomu, co se dělo dál, jsem už potom nevěnovala pozornost. Než jsme se začali stěhovat na Poschlu, tak jsem musela mít zvolené domovní důvěrníky, aby už od začátku byly služby na úklid, aby  bylo vše podchyceno hned. Město se ale situaci více méně pod tlakem, dle mého názoru hlavně sdělovacích prostředků, snaží změnit. 

Byly ty rodiny opravdu vystěhovány pod nátlakem?

Sama jsem byla svědkem, když Romové chodili s fotkami domů. Dostali možnost se tam jet podívat, ale oni chtěli, aby jim to město zaplatilo. Město na to však peníze nemělo. Romové si však kupovali ty domy. A kupovali vlastně zajíce v pytli. Spolehli se na fotky, které byly na internetu. Chlubili se před ostatními, že budou mít domy, zatímco ti ostatní budou tam někde v plechových konzervách. Vytahovali se, jak na tom budou dobře. Řekla bych, že na Jesenicku sehrálo svou roli i to, že tam byli nastěhovaní aniž by o tom věděli starostové. To si myslím, že bylo docela nešťastné. Slyšela jsem verzi, že tam přijeli v noci. Stěhovali se od rána, ale protože nebyli sbaleni, trvalo to hrozně dlouho a přijeli tam tak pozdě. Docela mě tady ta kauza překvapuje, že se tomu věnuje v médiích tolik pozornosti. Chápu, že starosta kandidoval na senátora, a proto okolo něj byl zájem ze strany médií. Rozhodně ale nesouhlasím s názorem, že by byl rasista. Mrzí mě, že používá výraz chroničtí neplatiči. Některé rodiny nebyly zadlužené, pouze měly tu smůlu, že byly velké. Dotýká se to hodně i lidí, kteří žijí  v současnosti na Poschle, že jsou házeni do jednoho pytle. V době, kdy jsem nastoupila, jsem se byla informovat na městském úřadu o neplatičích. Zjistila jsem, že ze čtyřiceti šesti rodin jich bylo pouze šest, které řádně platily a neměly dluhy. Všichni však měli soudní vystěhování, protože na ten dům, kde žili, byl demoliční výměr. 

Tyto rodiny žijí ve Vsetíně dlouho?

Ano, to jsou  již potomci rodin, které se sem přistěhovaly v roce 1971, kdy se na Slovensku rušily osady na základě zákona o rozptylu cikánského obyvatelstva. Převážná většina vsetínských Romů pochází z Bystran u Spišské Nové Vsi. Přišli sem, dostali byty, práci ve Zbrojovce nebo na dráze. No a přišel rok 1989 a oni byli první, kteří skončili na ulici.  

Jaké jsou vztahy mezi těmito slovenskými a olašskými Romy?

Olašští Romové jsou trochu jiná subetnická skupina. Žijí takovým kastovním životem, jsou uzavření a těmi slovenskými Romy pohrdají. Oni si myslí, že jsou něco lepšího. Doposud dodržují staré romské tradice, mají mezi sebou interní soudy a krále, který má velké slovo v komunitě. Dodržují staré tradiční zvyky, například neexistuje, aby si žena ostříhala vlasy – je to pro ženu potupa. Slovenští Romové už tyto kořeny ztrácejí. Nemají už žádné vazby na Slovensko. Kdežto Olaši drží při sobě hodně. Liší se i způsobem obživy. Olaši jsou většinou překupníci zlata a bohužel i dealeři drog. 

Jak je to tedy na Poschle s drogami a alkoholem?

U vsetínských Romů policie nemá poznatky o drogově závislých. Někteří čichají, ale není tam žádná velká trestná činnost závažnějšího rázu. Spíše v rovině přestupků. Také nepozoruji, že by tam byl problém s alkoholem. Chlapi si občas zahrají karty. Problém spíš vidím v gamblerství. V tom vidí naději, že třeba něco vyhrají. Jinak jsou to v podstatě velice mírumilovní lidé. Rozhodně si myslím, že z nich veřejnost nemusí mít strach. Teď už si každý dává pozor, aby dodržoval pravidla. Na Poschle taky vzniká romský křesťanský charismatický sbor Slovo života. Evangelizují zde romští pastoři. Hodně Romů začalo toto shromáždění navštěvovat a snaží se žít v duchu křesťanských zásad. V praktické rovině to má pozitivní dosah, že většina automaty přestává hrát, tak vidím budoucnost nadějně. 

Říkala jste: Není, kdo by dělal tuto práci. Někdo těm lidem musí pomoci.

Řekla bych, že se mi s těmi Romy daří komunikovat. Podstatné je, že  Romové mají tykadla na člověka, takže oni opravdu asi museli vycítit, že je mám ráda. Já je nevnímám jako předměty nějaké sociální péče. Vnímám je jako lidi, kteří mají své problémy a snažím se jim je pomáhat řešit – pokud je to v mých silách. Sama jsem prošla určitým  vnitřním vývojem. Ze začátku jsem chápala, proč jsou nezaměstnaní, že to je důsledek jejich nevzdělanosti. Ale v posledních letech jsem přehodnotila tento vnitřní postoj v tom smyslu, že vidím, že se tady pořád mluví o diskriminaci ve školství a já nevím v čem, ale v podstatě jsem se s tím sama setkala v praxi, že si za to ti Romové můžou tak trochu sami. Chápu, že máma, která je nevyučená, dítěti nemůže pomoci ve škole, ale je tady diakonie, je tady charita a děvčata z charity, která chodí pomáhat s doučováním. Myslím si, že institut doučování je velice dobrý. Sama jsem tak nějak změnila postoj v tom smyslu, že i Romové musí začít pracovat sami na sobě, aby si vzali zodpovědnost za své životy sami, že to je degradující pro člověka být celý život odkázán na sociální dávky. Byli po celá ta desetiletí zvyklí na to, že jsou předmětem nějaké té charity, péče, že se o ně stát musí postarat. Ale to už v dnešní době není pravda. V poslední době hodně přemýšlím, proč to ve Vsetíně dopadlo, jak to dopadlo. A pochopila jsem jednu věc, a to že tam chybí nějaká síla. Oni jsou vnitřně málo motivovaní. Potřebují mít nějakou silnou romskou organizaci, nějakou osobnost, která by je zaštiťovala. Snažím se je vést k tomu, aby si založili občanské sdružení a aby se sami snažili si nějakým způsobem pomoci.

Tomáš Hradil

Zdroj: Týdeník Kroměřížska (3. 4. 2007, str. 12).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama